Úvod
- Hlavní stránka

Prosiměřice
- Historie a zajímavosti
- Publikace o Prosiměřicích
- Prosiměřicko na mapě

Vlastivědné zajímavosti
- Znojemsko
- Regionální WWW
- Osobnosti regionu
- Prosiměřické okolí
- Architektonické památky
- Příroda v okolí Prosiměřic

Cestopisy
- Novinky
- Nabídka cestopisů

Evropa
- Albánie
- Gruzie
- Chorvatsko
- Makedonie
- Portugalsko
- Řecko
- ©panělsko

Asie
- Izrael
- Mongolsko
- Uzbekistán
- Vietnam

Afrika
- Egypt


Počítadlo návątěv
pocitadlo
 

Galilejské jezero


Krajina kolem jezera se asi od biblických dob příliš nezměnila. Bible hovoří o jezeru jako o Galilejském moři, ale jinak má mnoho jmen. Říká se mu Tiberiadské, Nazaretské, Genezaretské jezero nebo jak je nejraději nazývají místní obyvatelé Kinneret. Svými rozměry určitě neodpovídá představám o moři a ani to skutečně moře není , ale je asi 21 kilometrů dlouhé a 12 kilometrů široké. V některých místech dosahuje až 45 metrů hloubky. Leží 210 m pod hladinou Středozemního moře.

Samotné jezero a jeho blízké okolí patří k velmi významným místům křesťanského náboženství. Na mnoha místech jezera pobýval Ježíš, což je historicky doložené.

Všichni křesťané na celém světě znají toto jezero plné ryb, opředené biblickými příběhy a zázraky z bible. S několika zázraky je spojené samotné jezero po jehož hladině kráčel Ježíš, dokázal zklidnit vlny rozbouřeného jezera nebo nasytil dvěma rybami a pěti chleby pět tisíc lidí.

Rybáři – učedníci Ježíše - Šimon, Petr, Ondřej, Jakub a Jan brázdili na svých bárkách vodní pláně . Svými sítěmi lovili výtečné ryby. I dnes, na prahu třetího tisíciletí, před úsvitem se vrací desítky rybářských bárek z nočních lovů sítěmi uprostřed jezera. Ulovené ryby výtečně upravení podle místních specialit mohou později vychutnat návštěvníci celé řady hospůdek a restaurací v Tiberiasu či ostatních osadách ležících na břehu jezera.

Tabgha – Kafarnaum – Tiberias - Kinar - Magdala to jsou jména míst, která nenechávají žádného křesťana či milovníka historie a kulturních památek klidným.

Voda je život anebo poušť


Kineret ale není jen biblické, historické či romantické jezero, ale je požehnáním i jedním jádrem nesváru dnešním obyvatelům celé oblasti. Náměstek ministerstva zahraničních věcí Egypta a pozdější generální tajemník OSN Butrus Butrus Ghálí při jednom z rozhovorů s novináři zcela otevřeně hovořil o vodě jako o budoucím možném zdroji konfliktů . Voda bude v oblasti Blízkého a Středního východu cennější nežli ropa a že další možní konflikty nemusí vznikat z národnostních příčin, ale právě kvůli vodě, na níž závisí život milionů obyvatel

Životodárné vody jezera totiž zavlažují tisíce hektarů půdy v pouštích Izraele a Jordánska. Na této vodě závisí život v kibucech, vesnicích i městech. Voda je zde skutečně strategickou surovinou pro níž se vedla mimo jiných příčin v roce 1967 „šestidenní“ izraelsko-arabská válka v níž Sýrie válku prohrála a Golanské výšiny obsadil Izrael. I přes v poslední době nespočetná „mírová „ jednání Izraele se Sýrií o navrácení Golanských výšin, lze předpokládat, že pokud vůbec dojde k dohodě, jednání budou nesmírně dlouhá a složitá. Izraelci jsou si velmi dobře vědomi životního významu kontroly nad Golanskými výšinami , které jsou nejvyšším pohořím v celé oblasti , nejen Galileje , a zejména kontrolou nad dvěma prameny Jordánu napájejícím jezero.

Mírová dohoda s Jordánskem v roce 1994 byla uzavřena jen proto, že Jordánsko souhlasilo s regulovaným odběrem vody ze syrsko – jordánské pohraniční řeky Yarmuk. Ústí této řeky je totiž od roku 1967 pod kontrolou Izraele.

S vodou dovedou Izraelci velmi dobře hospodařit.Téměř všude v zemi, kde v nehostinných místech či v pouštích je vidět zelená oáza, plantáže či nádherné trávníky nebo jakákoliv zeleň, tak tam je voda potrubím a hadicemi dováděna k jednotlivým rostlinám právě z tohoto jediného zdroje – Galilejského jezera. Kapková závlaha je řízena počítačovými programy a je dokonalá. Nakonec v této oblasti závlahového zemědělství patří Izrael ke světové špičce.

Bohužel, ale spotřeba vody z jezera je zřejmě obrovská ale i výpar dělá své.

Jezdím sem už třetím rokem. Zpočátku voda v jezeře dosahovala tam, k tomu balvanu“, ukázal Aleš na velký kámen ležící uprostřed pláže, „ a každým rokem voda klesá a pláže se rozšiřují . A podívej dnes, je to o dobrých osm či deset metrů .

Jeho nepříliš optimistickou informaci později potvrdil i Hasan: „Ano, voda v jezeře sice kolísá podle množství srážek na Golanách v zimě i v létě, ale celkově skutečně je odběr vody tak velký, že jezero se snižuje. Aleš má pravdu, před třemi roky byla hladina opravdu u toho balvanu“.

Golanské výšiny


S vodou v Kineretu úzce souvisí další velmi citlivý problém. A tím je okupace Golanských výšin Izraelem, které patřily až do roku 1967 Sýrii. Při pohledu na mapu je jasné, že Golanské výšiny jsou nejvyšším bodem a je z nich vidět daleko do Sýrie, stejně tak do poloviny Izraele a navíc tu jsou dva prameny Jordánu, doplňující vodu do jezera. Z vojenského hlediska to je jasné strategicky důležité pohoří. Ovšem na základě Rezoluce OSN a podle mezinárodního práva jsou Golanské výšiny okupované Izraelem a patří Sýrii. V době mého pobytu se zvýšila téměř po čtyřleté odmlce, diplomatická aktivita ohledně setkání představitelů Izraele a Sýrie o navrácení Golanských výšin Sýrii. Rozhlas , televize i noviny toho byly plné.

Izrael cítí neudržitelnost další okupace Golanských výšin a souhlasí s určitým územním ústupkem, ale jeho velikost musí být dána , jak zdůrazňují , bezpečnostními zárukami Sýrie.

V našich novinách jsem četl prohlášení ministra Izraelské vlády Chaima Ramona, že Izrael je sice připraven k zásadnímu stažení z Golan výměnou za bezpečný mír se Sýrií, ale nikoliv k hranicím před šestidenní válkou v roce 1967. Takže problémem budoucích rozhovorů je kompromisní stanovení hranic. A samozřejmě, po případné dohodě ji musí, jak stanoví zákon, potvrdit všeobecné referendum. Veřejné mínění se podle různých výzkumů, pomalu přiklání k myšlence navrácení. Ale nebude to v žádném případě jednoduché . Ze současné situace zatím pouze těží některé podnikavé cestovní kanceláře, organizující zájezdy Izraelců naposledy se podívat na Golany a rozloučit se s nimi, před jejich navrácením Sýrii.

Slovy diplomatů a komentátorů: „Panuje všeobecné přesvědčení, že zásadní mírová dohoda Izraele se Sýrií by přinesla klíčový pozitivní zlom pro celou oblast Blízkého východu“. Ovšem kdy se tak stane, ví Bůh.

Oáza klidu


Pohled na jezero je nádherný. Ranní mlžný opar se zvedá, jsou vidět protější Golanské výšiny někde nad Gofrou a Lunagalem. Sedíme v přístavu a přes rybářské bárky a lodě pozorujeme racky poletující a posedávající po ráhnech lodí. Silný proud vody stříká nejen po celé lodi, ale i na nás. Dva muži na lodi před námi umývají dřevěnou palubu. Jeden má rýžový kartáč a druhý mu pod ruce stříká z červené hadice vodu, čerpanou z jezera. Motorek čerpadla je jediný zvuk, který konkuruje křiku racků. Ulovené ryby jsou už dávno někde v tržnici a je potřeba připravit loď na další noční lov. Prázdné plastikové bedny na ulovené ryby jsou narovnané na přídi hned vedle hromady sítí, které ještě čekají na omytí a složení.

V husté zeleni, kterou probleskuje množství červených a fialových květů nějakých popínavých rostlin jsem uviděl pěkně zdobený portál vchodu do kostela a kláštera sv. Petra. Vešli jsem dovnitř. Obklopil nás příjemný chlad a příšeří malého, útulného kostelíka. Na malé mosazné cedulce čteme, že jsme v kostele a klášteře Sv. Petra. Kostel byl postavený křesťany v roce 1100. Celá architektura a zejména apsida ve tvaru loďky je symbolem Církve Ježíše. V roce 1187 celé okolí i město Tiberias napadli muslimové a církev zničili. I přes velké poplatky, které museli odevzdávat muslimům za účast na svátku, od konce 17. století každým rokem sem přijížděli františkánští mniši z Nazaretu, aby uctili svátek apoštola svatého Petra. Přibližně ve stejnou dobu obnovili františkáni kostel a v roce 1847 vystavěli hned vedle malý klášter.

Procházíme kostelem i chodbami s mnoha historickými obrazy i fotografiemi z rekonstrukce celého areálu, ale i okolí jezera. Vešli jsme na malé sluncem ozáření nádvoříčko. Stojí zde bronzová kopie sochy svatého Petra , jejíž originál se nachází v bazilice svatého Petra v Římě. Kousek za sochou je kamenný památník z roku 1945, který postavili polští vojáci , zasvěcený bohorodičce Čenstochové.

Přítomnost skromné zeleně vytváří z tohoto nádvoříčka jímavý koutek klidu. Ticho narušují jen občasné hlasy ptáků. Nikde jsme nepotkali nikoho, všechno bylo otevřené, volně přístupné. Posadili jsme se na kamennou lavici a mlčeli. Masivní dvéře, pobité železným kováním vedoucí do kláštera byly zamčené.

Polední přestávka v hotelu Jordan River

Přede dvěma roky, když jsme měli v Gofře na plážích volno , přijeli jsme s Polym někdy v červnu do Tiberiasu a prohlédli si všechny památky a vůbec všechno, co nás zajímalo. Bylo velké teplo a už jsme byli dost unavení. Došli jsme právě sem, do archeologického parku., když nás napadlo si zajít trochu ochladit támhle do hotelu JORDAN RIVER“ a ukázal na nedaleký , největší hotel ve městě, obklopený zelení archeologického parku.

V hotelových halách je vždy klimatizace a je tam samozřejmě příjemně, ale bohužel jen pro hotelové hosty. Naprosto suverénně jsme vešli dovnitř a teprve tam jsme si všimli, že hotel ještě není zcela v provozu, ale zařizuje se. Občas kolem prošel nějaký řemeslník. Tak jsme se tam nějak motali, prohlíželi si zařízení až jsme se dostali do třetího patra. To bylo zcela prázdné i když se nábytek do jednotlivých apartmánů již vybaloval a sestavoval. Nikde, nikdo , byla polední pauza a tak jsme si sedli do velké pohovky a usnuli. Parádně jsme se vyspali a asi po dvou hodinách jsme zase sešli dolů, prošli kolem ochranky ven do parku, aniž by nás někdo jen oslovil, natož zastavil. Teď tam ubytování stojí několik stovek šekelů za noc “ dodal Aleš a dovyprávěl historku.

Při stavbě tohoto hotelu se při zemních úpravách budoucího staveniště objevily trosky křižáckého kostela, zbytky hradeb z byzantského období a synagoga s krásnou mozaikovitou podlahou. Celý areál před hotelem tak byl upravený jako Archeologický park . V zeleném bohatě zavlažovaném trávníku stojí různé kamenné hlavice sloupů, torsa soch a zbytků dávných časů slavného Tiberiasu. Je příjemné si ve stínu mohutných olivovníků sednout či natáhnout se na trávník , odpočinout si alespoň na chvíli od horka a zahledět se na celý nevelký ale pěkně upravený areál.

Gofra


Na východním břehu jezera, tam kde se dotýkají vodní hladiny Golanské výšiny v posledních létech vznikají rekreační střediska, patřící většinou nějakému úspěšnému kibucu.Nejznámější z nich jsou Lunagal a Gofra.

Gofra je sezónním letoviskem otevřeným přibližně od června do srpna. Podle počasí bývá ale areál otevřený i v dubnu či květnu, zejména o svátcích purim nebo yom hatzmaut. Celý postupně budovaný komplex chatek, míst pro stanování či kempové vozy včetně restaurace a banánovníkové plantáže patří nedalekému kibucu Tel Katzir. Je to dobře prosperující a známý kibuc s různými plantážemi subtropických plodin a právě s budovanými rekreačními zařízeními na březích Kineretu. Do Gofry jsme přijeli pozdě v noci šerutem a po nalezení vhodného místa jsme hned ulehli ke spánku.

Bum, bum, bum.

Probudilo mne bouchání, jakoby někdo na nás házel kamínky. Leželi jsme na kamenité pláži Galilejského jezera. Aleš vedle tvrdě spal natažený ve spacím pytli . Byla teplá noc. Přijeli jsme sem asi ve tři hodiny v noci a rychle zalezli do spacáků, abychom se alespoň trochu vyspali.

Zase! Bum, bum.

Tentokrát jsem to dostal do hlavy. Snad po nás někdo hází, nebo co. Pomyslel jsem si. Ne, není to kamínek. Je to nějaká kulička. No ano, jsou to zaschlé fiky.

V noci při měsíčním svitu jsme našli malou plážičku ukrytou před případnými zvědavými zraky. Ani jsme si nevšimli, že nad námi je obrovský starý fíkovník rozpínající své staré mohutné větve jako deštník a právě z něj padaly dolů nezralé fíky. Teď ji dostal do hlavy Aleš. Něco zabručel, otočil se a spal dál. Mně se to již nepodařilo. Hlavu jsem si podložil krosnou a díval se před sebe.

Pár metrů pode mnou šplouchaly vlnky jezera, nad jehož hladinou přelétávaly bílé volavky. Jedna se usadila asi tři metry od nás a brodila se v mělké vodě. V mlžném oparu na protilehlém břehu se rýsovaly siluety Tiberiasu. Paprsky vycházejícího slunce prozařovaly opar a celé město dostávalo oranžově žlutý nádech. Byla to nádhera.

Jdeme po úzké, prašné cestě vedoucí k restauraci uprostřed střediska. Po praví straně je plantáž vzrostlých banánovníků a po levé jsou kamenité pláže a lesknoucí se vody jezera. Pod velkým fíkovníkem, podobným tomu pod kterým jsme spali, stál na pláži velký stan a přívěs s autem.

Hi, Aleš, kde se tu bereš? Ani jsem tě nepoznala, jsi to opravdu ty?“ ozval se překvapený ženský hlas a současně vyběhlo ze stanu několik zvědavých dětí a vrhli se s křikem a otevřenou náručí k Alešovi.

Pojď, dáme si kávu , připravuji ji mužovi, právě snídáme a popovídáme si“, pokračovala . Byla to rodina z nedalekého Tiberiasu, která tu pravidelně tráví každý víkend. Tady v Gofře v minulých létech Aleš několikrát pracoval a protože sem jezdí většinou stálí rekreanti, má tu mnoho známých.

Vidíš, tady jsem chodil po pláži od rána do večera a tenhle kluk , Mahmúd se jmenuje, mně učil počítat hebrejsky do tisíce. Viď.., a rukou poplácal Aleš malého černovlasého snědého klučinu po zádech. Ten se jen usmíval a stydlivě klopil nádherné velké oči.

A jak mně potom dával příklady a zkoušel počítat!

Za družného a vzrušeného hovoru, kterému jsem nerozuměl ani za mák, protože se bavili hebrejsky s občasnými úlety do arabštiny a angličtiny, jsem se nenápadně odebral k jezeru. Voda byla neuvěřitelně teplá a čistá. Během několika vteřin jsem už ráznými tempy rozrážel klidnou, téměř nehnutou hladinu.

Na pláži bylo asi pětimetrové jezírko s nazelenalou barvou. Velmi silně páchlo po zkažených vajíčcích. No jasně, sirovodíkové prameny, vyvěrající do malé tůňky asi padesát metrů od jezera. Dokonalé lázně v přírodním provedení. Prý takových pramenů a jezírek je tu v okolí několik. Místní návštěvníci občas toto přírodní zřídlo využívají. Ale zdaleka to není taková ještě tak využívaná atrakce, jakou by si majitelé kibucu jistě přáli. Ale za pár let, kdo ví?

Hasan a jeho království


Celý areál je plný stromů v jejichž blahodárném stínu jsou postavené desítky stanů či kempových přívěsů. Jak jsem si všimnul, frekvence přijíždějících a odjíždějících rekreantů je tu značná. Všechno jsou to ale domácí, žádný cizinec. Uprostřed je velký nádherně zelený trávník neustále zavlažovaný vodou z nedalekého jezera. Kvetoucí keře různobarevných ibišků a jiných letniček, to vše působí na návštěvníka skutečně příjemně. Malá restaurace, kde se podávají jednoduchá jídla a občerstvení je prodloužena o venkovní posezení na terase pod pergolou. Nad restaurací je několik domků , kde bydlí personál a správce Gofry.

Zpráva, že je Aleš v Gofře se rozletěla velmi rychle. Před restaurací jsme se potkali a potřásali rukama již se všemi stálými zaměstnanci, včetně správce Hasana.

Hasan je původem pravý beduín. Je to snědý, černovlasý asi pětatřicetiletý muž neustále dobře naladěný. V černých vlasech má frajersky zastrčené sluneční brýle, na sobě bílé tričko a krátké riflové kalhoty. Jeho bílé zuby v téměř permanentním úsměvu zářily již zdaleka.

Sedím v místnosti Hasanova dočasného domova, který tvoří dvě místnosti. Jedna je ložnicí, druhá správcovskou kanceláří , jídelnou i společenskou místností dohromady. Je velmi prostě zařízená, ale televizor, ani mikrovlnka tu nechybí.

Víš, naše vesnice je odtud nedaleko. Je pod horou Tábor“ a mávl rukou směrem k protilehlému břehu jezera někam do Galileje.

Jsem tu správce pátým rokem. Líbí se mi tu. Mám na starosti veškeré zařízení areálu, včetně personálu. Podívej, vzadu máme traktor a malou dílnu. A také koně. Však se na něm Aleš vloni najezdil nahoru do Golanských hor. Je to tady takové moje malé království. Ale bohužel ne tak doslova.“ , dodal s neopakovatelným úsměvem Hasan.

Sáhl do ledničky a vyndal velkou láhev spritu : „Chceš se napít?“, aniž by čekal na odpověď nalil do sklenice a podával mě ji. Byla příjemně studená.

Kávu piješ?“ pokračoval v hoštění. Zavolal na malou okatou Bibo která, jako by mu z oka vypadla, stejně jako ostatních několik jeho příbuzných různého stáří, kteří tu s ním žijí a pracují a začala dělat černou arabskou kávu .

Beduínští obyvatelé vesnice jsou loajální k Izraeli, mladí se hlásí dobrovolně do armády. Patří k asi 750 000 menšině Arabských židů , žijících na území Izraele. Hodně jich také v různých bojových potyčkách i teroristických útocích padlo. Tím získali respekt a uznání ze strany vlády i ostatních židovských obyvatel.

Venku za palmovou houštinou stojí pravý arabský dahab, kam se uchylují za poledního vedra či vpodvečer mužští zaměstnanci. Z velkých bambusových kmenů je postavená kostra chýše a stěny jsou vypletené bambusovými rohožemi. Střecha je zakrytá silnou vrstvou suchých palmových listů. Uvnitř na zemi jsou nádherné koberce s pohozenými polštářky. Uprostřed stojí vodní dýmka. I když nejsem kuřák, takovou bych si přál koupit. Vzpomněl jsem si na obchůdek s nargilé ve staré Jafě. Tam jich bylo vyrovnáno až ke stropu snad stovka.

Vše si prohlížím a čekám na Aleše, který postupně obchází své přátele a známé. A jak ho znám, potrvá to dlouho. Vánek mírně profukuje rohožemi a vytváří skutečně příjemné prostředí.

Po chvilce malá Bibo donesla výtečnou arabskou černou kávu s kardamonem. Seděli jsme pod velkým banánovníkem, jehož listy vrhaly příjemný stín .

Minové pole


Na severním konci areálu, který je oplocený stejně jako mnohé kibucy , ostnatým drátem , stojí ještě jeden plot. Spíš je to natažený drát upevněný na metrových kůlech. Každých asi dvacet metrů jsou žluté cedulky s upozorněním DANGER MINES !

Je to pozůstatek po bojích o Golanské výšiny z let 1967 , kdy Sýrie svoje území ztratila a Golanské výšiny se staly okupovanou součástí Izraele.

Takových minových polí je tu ještě hodně“ řekl Aleš : „vloni jsem měl několikrát vypůjčeného támhle toho koníka a jezdil jsem s ním i na několik hodin po Golanách“ a ukázal na nedalekou úzkou rokli, která se zařezávala do vysokého hřbetu a byla to zřejmě jediná cesta vzhůru:

Samozřejmě po stezkách, protože takových upozornění a cedulí je tam ještě spousta. Dokonce jsem viděl i „vrakoviště“ či co to je, hromada raket a bomb a vojenské techniky.

Stáli jsme u výstražné tabulky. Za ní byla nádherná pláž , která postupně přecházela v řídké houštiny a starý opuštěný olivový sad. Bohužel, číhá tam stále zákeřná smrt.

Někdy v noci je slyšet výbuch. To když náhodně na nášlapnou minu skočí nějaká větší zvěř. Místní lidé moc dobře vědí kde co je a pečlivě se rizikovým oblastem vyhýbají. Ale občas se stane i větší malér.

Za sadem už je úzká asfaltová silnice vedoucí ke Kafarnaum.

Lunagal


Je malou zelenou oázou na břehu jezera, nedaleko Gofry, příjemné klidné rekreační středisko s pěknými plážemi . Tak jako mnoho míst kolem jezera je svázáno s biblickou historií , jedno z nich je přímo v rekreačním areálu Lunagal . Pamětní kámen upozorňuje rekreanty či návštěvníky, že na tomto místě Ježíš podruhé nasytil velký počet lidí pouhými několika kousky chleba. K nedalekému místu Kinar se váží i jiné zázraky o uzdravování chromých, slepců či mrzáků.

Podobných míst je tu kolem jezera celá řada – není divu, je to přece biblická krajina.

©lapák © 2005