Úvod
- Hlavní stránka

Prosiměřice
- Historie a zajímavosti
- Publikace o Prosiměřicích
- Prosiměřicko na mapě

Vlastivědné zajímavosti
- Znojemsko
- Regionální WWW
- Osobnosti regionu
- Prosiměřické okolí
- Architektonické památky
- Příroda v okolí Prosiměřic

Cestopisy
- Novinky
- Nabídka cestopisů

Evropa
- Albánie
- Gruzie
- Chorvatsko
- Makedonie
- Portugalsko
- Řecko
- ©panělsko

Asie
- Izrael
- Mongolsko
- Uzbekistán
- Vietnam

Afrika
- Egypt


Počítadlo návątěv
pocitadlo
 

Záruční list nám asi zachránil život


Šli jsme s Alešem, batůžky na zádech , na tržnici koupit si nějaké ovoce, když se najednou ke mně otočil a povídá: „ Ani jsem vám to domů nepsal, vím, jak by jste asi reagovali, nechtěl jsem vzbuzovat velké obavy. Stalo se to někdy před rokem. Dobře to pro nás dopadlo. Šli jsme s Pavlou tady po Yafo Street směrem k Židovské tržnici. Všude bylo plno lidí, jako vždy, však to sám vidíš. Pavla si chtěla koupit mobilní telefon , vidíš, tady do tohoto obchodu, a potom, že se stavíme koupit támhle na tržnici něco k jídlu, ovoce a zeleninu. Když jsme mobil vybrali a zaplatili, ušli jsme asi sto metrů k tomu sloupu“ a ukázal na sloup veřejného osvětlení stojící hned u autobusové zastávky u níž v boční ulici začínala tržnice, „ tak si Pavla vzpomněla, že nechala na pultě záruční list k mobilu, otočili jsme se a šli zpět pro něj.

Když jsme otevírali dvéře, ozvala se silná rána , řinčení rozbitého skla a hned potom křik lidí. Zahlédl jsem Araby, utíkající na všechny strany co nejdál od místa výbuchu ze strachu, aby se proti nim neobrátila pomsta ostatních lidí.

Otočili jsme se a viděli tu hrůzu, která se stala. Přesně u tohoto sloupu, ke kterému jsme došli a vrátili se zpět, vybuchla bomba. Tady všude kolem plno krve, zranění lidé leželi na zemi, naříkali. Štiplavý kouř z hořících hadrů a plátěných zábran proti slunci pálil do očí a nutil ke kašli. Lidé si vzájemně okamžitě pomáhali, snad každý někam volal mobilem. Zastavovala auta, objevili se vojáci se zbraněmi a hned začali pomáhat zraněným a prohledávat okolí. Přiznám se, že jsme stáli ohromení a nebyli schopni kroku. Vždyť stačila chvilka a my byli v centru výbuchu. Zachránil nás zapomenutý záruční list na pultě obchodu. Určitě!.“ 

Došli jsme ke sloupu, který na sobě nesl stopy po výbuchu. V domě ním nebyla ještě zasklená okna nějakého dnes už zavřeného, bývalého obchůdku, stěny ožehlé ohněm a kouřem.

Jeruzalémská židovská tržnice byla v minulosti svědkem několika podobných bombových atentátů při nichž zahynulo či bylo zraněno hodně nevinných lidí. I to je bohužel stále ještě dnešní realita Svaté země na konci tisíciletí.

Jeruzalém nám leží u nohou


Prošli jsme Jaffskou bránou - hebrejsky Šar Jaffo nebo arabsky Bab al – Chalil - a pomalu se proplétali mezi stovkami turistů, stánkařů s různým zbožím, prodavačů pečiva s vozíky na nichž se kupily pyramidy housek a různého pečiva. Vše bylo velmi barevné, pestré a strašně ukřičené.

Po pravé straně se tyčila kamenná stará pevnost Citadela a Davidova věž ověšená vlajkami s modrou Davidovou s hvězdou. Visely splihle, protože ani sebemenší vánek nerozvířil horký vzduch pátečního dopoledne. Minuli jsme Davidovu věž a vešli na malé náměstí s honosným jménem Omar Ibn el – Khattab. Je trochu do kopce v jehož nejvyšší části je pošta, policejní stanice a Christ Church Quest Hous. V rohu spodní části náměstí je pod hromadou zboží, reklamních tabulí a různých nápisů téměř zamaskovaný vchod do uličky vedoucí do starého města. Hned na kraji uličky je vchod do Hostelu Petra, navenek velmi honosné několikapatrové budovy s balkónky, lodžiemi a rovnou střechou. Aleš zamířil do nenápadného vchodu, zataraseného džbány, talířky a několika prodavači, neodbytně nabízející svoje zboží.

Nejprve se ubytujeme, protože odpoledne už by mohli mít plno. Už jsem tu několikrát spal na střeše, odkud je fantastický pohled na starý Jeruzalém

Špinavou chodbou jsme vešli do recepce, vlevo byl velký pult s nástěnkami plnými letáčků, vzkazů a různých lístků. Za ním stál silný , brýlatý mladík a popíjel vodu z plastikové láhve. Místnost byla tmavá, ale chlad nezbytné klimatizace vytvořil příjemné prostředí pro deset či patnáct turistů, kteří posedávali v křeslech a hasili nezbytnou žízeň. Aleš tu potkal dva známé Australany, se kterými se znal z Tel Avivu. Bydlí tu už týden a jsou spokojení, doporučují nám ubytování na střeše.

S ubytování na dva dny není problém. Na střeše jsou ještě volná místa. Dělá to 15 šekelů za noc. Matrace jsou nahoře, vyberte si kterou chcete a lehněte si kde je volno. WC je o poschodí níž v patře, sprchy a voda také. Zavíráme ve 23,00, potom musíte zvonit. Krosny si nechte nahoře, zde se ještě nic neztratilo. Ale jestli chcete, máme tu tresor!

Stoupáme po ochozených schodech úzkou chodbou nahoru na střechu. Ta je zpola zakrytá stříškou a kolem dokola obehnaná železným zábradlím. Pod stříškou jsou stolky s plastikovými křesly a dál na střeše se povalují desítky matrací, natažené šňůry s prádlem, dokonce jsou tu dva postavené stany a spousta krosen a batohů. Ještě pár lidí tu spí, jinak jsou všichni asi ve městě.

Přistoupili jsme k zábradlí, přitáhli si k němu volnou matraci a lehli si na břicho. Přímo před námi se rozprostíral úžasný panoramatický pohled na celý Jeruzalém. Úžasný pohled. Odtud jsou snad foceny všechny záběry na prospektech, plakátech a filmech. V paprscích dopoledního slunce se třpytila zlatá kopule Skalního chrámu a desítky dalších střech a chrámů. Pod námi byly vypouklé střechy překrývající uličky ve starém městě a vytvářely tak souvislou nikde nepřerušovanou plochu kupolí, věží, větráků roztodivných věžiček, nadstaveb s lesem televizních antén.

Na zábradlí je připevněna orientační kovová deska s vyrytým panoramatem a s označením jednotlivých budov a památek.

Jeruzalém nám leží u nohou“ prohodil Aleš, když si lehl na matraci, nohy prostrčil skrz zábradlí a patami kopal do zdi.

Po střechách Starého města


Pojď za mnou, nevím, jestli to najdu i když jsem tam byl už dvakrát, ale je tu taková úzká slepá ulička ústící do dlouhé chodby a když potom po schodech vystoupíme do prvního patra, dá se tam přelézt na střechu domu a budeme moci chodit celé odpoledne po jeruzalémských střechách“ mumlal si spíš pro sebe Aleš : „A to je paráda, to něco uvidíš!“a vedl mne stále hlouběji do nekonečné spleti uliček arabské čtvrti Starého města. Představa toulání se po střechách Jeruzaléma a synova úporná snaha nalézt jednu úzkou uličku v tomto labyrintu uliček s tisíci krámků se vším možným se mě zdála pozoruhodnou a velmi přitažlivou. Uvidím, zda má dobrou orientaci a hlavně paměť. Vždyť ty krámky i uličky jsou si podobné jako vejce vejci.

Přesto a to jsem opravdu ocenil, se Aleš najednou zastavil a ukázal na úzké kamenné schůdky vedoucí někam nahoru do mezery mezi dvěma domy. „Našel jsem je, vzhůru na střech Svatého města!“ , trochu pateticky zvolal a už jsem stoupali po vyšlapaných schodech. Prošli jsme dvěma balkóny a terasou na které sedělo několik mužů kouřících vodní dýmku. Vůbec si nás nevšímali. Když je Aleš pozdravil, jeden z nich jen lehce pokýval hlavou. Najednou jsme se ocitli mezi několika kupolovitými střechami. Byl to nezapomenutelný pohled. Kolem dokola jen hliněné kupole, světlíky, lesy antén a různých tyčí a klacků, železná zábradlí a nad tím vším se vyvyšovaly pouze věže a kupole chrámů a kostelů. Protože uličky pod námi jsou zaklenuté do kupolí s malými větracími otvory, mohli jsme naprosto nerušeně přecházet kam nás napadlo. Slunce pomalu klesalo k západu, stíny se prodlužovaly.

Několik desítek metrů před námi stála skupinka mladých židovských chlapců, kteří se nahlas modlili. Vybrali si pro modlitby skutečně nádherné místo, z něhož byla vidět Zeď nářků a nad ní paprsky zapadajícího slunce se třpytící zlatá kupole Skalního chrámu. Kousek opodál stála vojenská hlídka nedbale se opírající o samopaly. O to však pozorněji sledovali dění pod sebou, dole u Zdi nářků. Nás si vůbec nevšímali.

Najednou se objevila skupinka pěti či šesti malých arabských dětí. Nabízeli nám pohlednice, stejně ušmudlané jako jejich ruce. Stáli kolem nás a natahovali ruce a vykřikovali anglicky, německy, francouzsky a dokonce i rusky. Všichni byli okatí a moc hezcí. Aleš vzal jednu holčičku do náručí a ptal se jí arabsky, jak se jmenuje. Všichni zůstali v úžasu, když zjistili, že cizinci, kterým chtěli prodat pohlednice, najednou mluví jejich řečí. Bylo těžké se s nimi rozloučit, ale svým křikem a louděním o peníze byli už dost otravní.

Bloumali jsme po střechách přes dvě hodiny. Slunce už zcela zapadlo a dole pod námi všechny možné skulinky, větráky či okénka najednou začala zářit nažloutlým světlem žárovek. Byla to nádhera. Za tmy jsme sešli dolů do spleti uliček, ze kterých jsme se snad po hodině konečně dostali k našemu hostelu Petra.

©lapák © 2005