Úvod
- Hlavní stránka

Prosiměřice
- Historie a zajímavosti
- Publikace o Prosiměřicích
- Prosiměřicko na mapě

Vlastivědné zajímavosti
- Znojemsko
- Regionální WWW
- Osobnosti regionu
- Prosiměřické okolí
- Architektonické památky
- Příroda v okolí Prosiměřic

Cestopisy
- Novinky
- Nabídka cestopisů

Evropa
- Albánie
- Gruzie
- Chorvatsko
- Makedonie
- Portugalsko
- Řecko
- ©panělsko

Asie
- Izrael
- Mongolsko
- Uzbekistán
- Vietnam

Afrika
- Egypt


Počítadlo návątěv
pocitadlo
 

Párty na střeše


Při toulání Tel Avivem, jsme potkali několik Alešových kamarádů. Žádný z nich neopomenul dodat důležitou informaci: „Určitě přijďte večer do hostelu Hayarkon, Omri otevírá na střeše nový bar a bude tam party. Dva dny jsme to připravovali.

Nedalo se tedy nic jiného dělat. Po desáté večer jsme vešli úzkými dveřmi na značně prostornou střechu hostelu. Vpravo byl malý barový pultík, před ním několik stolků s vysokými stoličkami. Kolem zděné zídky ohraničující střechu stály květináče s rozkvetlými ibišky a oleandry.

Vlevo se rozkládal poměrně velký arabský dahab, přístřešek zhotovený z rákosí a bambusových tyčí, vystlaný koberci, polštářky a ověnčený lampiony a reproduktory . Z nich se hlasitě linula , spíše řvala, hudba. Bylo tu asi osm či deset chlapců a děvčat, někteří stáli u pultu a popíjeli, dva či tři leželi na kobercích v dahabu a povídali si. Postupně přicházeli další a další téměř vždy za velkého vítání, až kolem půlnoci byla střecha plná mladých lidí z celého světa. 

To je John z Austrálie, Karin z Německa, Boby z Ameriky, Jane z Nového Zélandu, Frank z Anglie, Bety z Holandska, Björn z Dánska, Michael z Jižní Afriky …………“ a tak to šlo po celý večer.

Aleš mně neustále někomu představoval, až jsem postupně ztrácel orientaci, kdo je kdo. Ale všichni si moc dobře pamatovali, kdo jsem já. O zábavu jsem měl postaráno.

Sedl jsem si na koberec, opřel se o sloup dahabu a pozoroval probíhající párty. Bylo velmi příjemné pozorovat tu směs lidí, hovořící společným jazykem, angličtinou. Někdo hůř, někdo lépe, ale rozuměli si všichni. Kolik mladých chlapců a děvčat, kolik různých osudů, tužeb, plánů, přání je doneslo z různých koutů světa sem, do neklidné a přesto vzrušující, kouzelné země, jakou nepochybně Izrael je .

Jak jsem v různých hovorech s nimi postřehl, většina z nich je tu minimálně půl roku a mnozí i několik roků. Důvodů, proč zde jsou je mnoho. Někteří tu jsou pouze za výdělkem, jiní se toulají světem a Izrael je jednou z jejich četných zastávek, další toužili být právě zde v zemi se kterou je spojuje židovský původ. Asi pět nebo šest kluků a děvčat bylo od nás. Doma, nebyli více jak rok. Obléhali mne a zahrnuli svými dotazy, co je u nás nového. Pochopitelně byli informovaní z dopisů a telefonátů se svými blízkými, nebo postupně od nových příchozích, ale využili mé přítomnosti na párty k pro mne zajímavým hovorům. Dotazy z obou stran neměly konce.

Hudba se hlasitě rozléhá nad střechou. Je slyšet jen smích, hovor občas i zpěv. Obloha je temná, plná jasně svítících hvězd. Občas prolétnou barevná světélka neustále vysoko přeletujících letadel. Kousek od nás je vidět záplava světel z Opera Tower a výškových budov s náměstím plným prosvětlených fontán a čilého automobilového ruchu po pobřežní silnici . Ovšem dopravní ruch slyšet není, všechno přehlušuje šumění moře a neustále profukující teplý vítr.

V dahabu už je plno sedících a polehávajících , povídajících lidí. Kupodivu, tvrdý alkohol se tu vůbec nekonzumuje. Pouze dobře chlazené pivo několika značek.

Kolem půlnoci donesl Omri nargilé, velkou vodní dýmku, dobře přes metr vysokou, kterou obřadně rozkouřil John a při šlukování vonného tabáku s jablečnou příchutí poklidně plyne hovor a příjemný večer do svého finále.

Šeruty


Počkej, zastavíme si šerut, pěšky tak daleko nepůjdeme.

Co že si zastavíme, šerut? Co to je?

Však uvidíš, už jede.

Poprvé jsem se setkal s šerutem v Tel Avivu. Je to vícemístný taxík, většinou pro osm či deset lidí, jezdící po stejné trase jako autobus. Jen s tím rozdílem, že cena je stabilní bez ohledu jak daleko se jede a nejezdí podle jízdního řádu, ten neexistuje a jezdí tehdy, až je plný. A zastavuje na zamávání kdekoliv na trase, stejně tak vystoupit se může kdekoliv. Co je velmi důležité, jezdí i o šabatu, kdy autobusová doprava od pátečního odpoledne do sobotního večera v zemi ustane.

Obdobné taxíky jsou známé i z jiných zemí Orientu. Hlavní středisko šerutů je většinou soustředěno u autobusových nádraží . V Tel Avivu vedle nového Centrálního autobusového nádraží ( Central Bus Station ) na ulici Tcemach David.

Jsou jich tu desítky a další desítky neustále přijíždějí a odjíždějí. Řidiči pobíhají před auty a vykřikují svoji trasu a lákají budoucí pasažéry. Ti se nechávají postupně přesvědčit, nastupují a čekají, až se šerut zcela naplní. Někdy je to za pár minut, jindy třeba za hodinu. Myslím, že něco podobného by nebylo marné i u nás. Ale museli bychom asi zásadně změnit naši netrpělivou a hašteřivou povahu. Jo, Orient je Orient!

Cesta do Jerusalema


Konečně je šerut plně obsazený a ještě navíc v uličce byly naskládané krosny dvou Angličanů a karton s nějakými láhvemi, který si tam přihodil starší pán s miniaturní jarmulkou na hlavě. Mně to celkem nevadilo, protože jsem si sedl dozadu k oknu a klimatizace příjemně chladila..

Tak nezapomeň zavolat až přijedeš a vystoupit na konečné šerutů u Central Bus Station a tam tě bude čekat Magda. Právě mně telefonovala , že už vychází z bytu. A večer půjdete společně s Eliasem do restaurace na hradby, odkud je fantastický pohled na Jerusalém, on tam má nějakou party s vedoucím katedry“ volal ještě do dveří Aleš a mával mobilem: „za půl hodiny jsi tam. Ahoj, čekám tě za dva či tří dny. Však zavoláš, ne?"

Ani jsem nestačil odpovědět, bouchly dvéře a už jsme vyrazili do přehuštěných ulic odpolední dopravní špičky Tel Avivu na výpadovku k Jerusalému.

Podle mapy jsem věděl, že pojedeme po velké a dlouhé ulici Yafo Street a tam někde je Centrální autobusové nádraží . Ovšem na kraji Yafo Street byla velká automobilová zácpa a navíc se blížila hodina začátku sabatu, protože je pátek, takže všeobecný ruch, zmatek a nervozita prudce stoupaly. Spolucestující vysedli a zůstali jsme tu pouze my tři cizinci. Asi po deseti minutách stání v zácpě, se řidič naštval, utíkal mu totiž další kšeft, a za nepřetržitého houkání se snažil v ucpané ulici otočit. Tím se ale zmatek ještě zvětšil. Přesto se mu to vyloženě agresivní jízdou za občasného zaskřípání plechu karoserie a jeho neustálého křiku a gestikulace z okénka , podařilo a prudce odbočil doprava do úzkých uliček.

Chodníky byly plné lidí a stále častěji se objevovaly celé rodiny ortodoxních židů s černými klobouky na hlavě, dlouhými copánky , snad většina z nich měla brýle , nesoucí v podpaží silné knihy. Zejména malé děti vypadali docela legračně. Někteří z mladíků tradičně oblečených ale měli u ucha přitisknutý mobilní telefon a hlasitě hovořili. Objížďka byla docela dlouhá a složitá, že jsem po ztratil na mapě přehled, kde jsme.

Okouzleně jsem sledoval ruch v úzkých uličkách Jeruzaléma a ani jsem si neuvědomil, že už sedím v šerutu úplně sám. „ Halo, pane, já už dál nejedu. Na stanoviště šerutů se nedostanu, je tam všude zácpa. Jestli chcete, vysedněte zde. Jedu zase zpět do Tel Avivu. K Central Bus Station se dostanete tamtudy“ a ledabyle mávl rukou. Než jsem se nadál a stačil se zeptat na jaké ulici je konečná šerutů, kde už určitě asi deset minut čeká Magda, stál jsem s batůžkem v největším dopravním zmatku a chaosu a šerut byl pryč. Jen jsem si uvědomil, že za hodinu začíná sabat.

Centrální nádraží v Jeruzalémě je kupodivu poměrně malé, ale značně frekventované. Neustále přijíždějí a odjíždějí autobusy. Prodírám se většinou mezi skupinami ozbrojených vojáků, kteří čekají na svůj autobus jedoucí někam do jejich posádek. Hloučky vojáků, kteří posedávají na vojenských báglech se vesele mezi sebou baví, ale zbraně nedají z ruky. Některé vojačky mají v ruce barevné kytice květin. Tato kombinace působí velmi zvláštně. Několikačlenná hlídka se samopaly neustále prochází celým nádražím a kontrolují vše, co by se zdálo být podezřelým.

Není divu nastražených bomb, atentátů a mrtvých tu již bylo mnoho.

Našel jsem řadu telefonních budek. Ještě že mě Aleš dal telefonní kartu. Za peníze se tu volá jen velmi málo. Musím zavolat Magdě, snad bude někdo doma. Sláva, ozval se Elias. Po chvilce složitého anglicko – německého domlouvání jsem Eliasovi vysvětlil co se stalo a kde jsem.

Mám asi půl hodiny čas, který využívám k pozorování ruchu kolem nádraží. Postupně, jak ubývá odjíždějících autobusů, přibývá více a více šerutů. Řidiči se hlasitě překřikují jak se snaží získat zákazníky k cestě do Tel Avivu. Začal sabat a veřejná doprava utichla. Jezdí jen některé osobní taxíky a šeruty.

©lapák © 2005