Úvod
- Hlavní stránka

Prosiměřice
- Historie a zajímavosti
- Publikace o Prosiměřicích
- Prosiměřicko na mapě

Vlastivědné zajímavosti
- Znojemsko
- Regionální WWW
- Osobnosti regionu
- Prosiměřické okolí
- Architektonické památky
- Příroda v okolí Prosiměřic

Cestopisy
- Novinky
- Nabídka cestopisů

Evropa
- Albánie
- Gruzie
- Chorvatsko
- Makedonie
- Portugalsko
- Řecko
- ©panělsko

Asie
- Izrael
- Mongolsko
- Uzbekistán
- Vietnam

Afrika
- Egypt


Počítadlo návątěv
pocitadlo
 

Slavná Přímořská Caesarea na středomořském pobřeží Izraele


Mávl jsem rukou a červený autobus zastavil. „Chtěl bych do staré Caesareie. Do archeologické lokality“ upřesnil jsem šoférovi, když jsem viděl jeho trochu udivený výraz. „Tam nejedu, ale ukážu vám, kde máte vystoupit a odkud je to nejblíže Dál už musíte pěšky. Jedu přímo do Haify, nikam neodbočuji“.

S úlevou jsem vstoupil do vychlazeného vozu. Na zastávce v Emeq Hefer u hlavní silnice jsem čekal opřený o velkou palmu asi hodinu, než přijel ten správný autobus. Během čekání tu sice projelo několik autobusů, ale různých čísel. Ten můj má číslo 921-Haifa. I když je to souběžná silnice s pobřežní dálnicí, frekvence je tu velká. Autobus byl plný. A jako vždycky, polovina lidí volala mobilem, takže to ve voze docela hučelo jako v úle. Místo jsem našel až na posledním sedadle vedle muže s mobilem u ucha, který se dost hlasitě rusky s někým dohadoval. Projeli jsme Haderou, městem jejíž obyvatelé zažili v minulosti i nedávné přítomnosti desítky teroristických atentátů, asi po deseti kilometrech řidič přibrzdil. Mávnul rukou doleva: „Když půjdete pořád tím směrem, dojdete k moři a tam už vykopávky uvidíte. Přeji vám šťastnou cestu“ s úsměvem ještě pokynul a odejel.

Stál jsem na křižovatce u města Or Aquiva. Po široké Hanasi Avenue jsem si to mířil udaným směrem zřejmě do centra města. Všude se zalévaly dokonale zastřižené zelené trávníky, čerstvě vysazené keře i rozkvetlé ibišky a vzrostlé palmy. Není divu, stále žíznivý písečný podklad, na kterém stojí celé město a pálící slunce by bez zalévání způsobilo zkázu té nádherně až neskutečné zeleně všude kolem. Tam kde se nezalévá, je spálená hnědá tráva či jen žlutý písek. Ovšem s vodou je to v poslední době vážné. Pokles Galilejského jezera v důsledku obrovského odčerpávání pro celou zemi (ale i pro Jordánsko), dosáhl kritického stavu. To vedlo vládu k výzvě šetření vodou a k omezení dodávky vody pro Jordánsko a izraelské zemědělce až o 40 %. Další velmi citlivý a životně důležitý problém je na světě. Voda.

Město má dvě výrazné části. Především je to stará část, tvořená jedno či dvoupatrovými šedivými domy a potom je to moderní nově postavená čtvrť. Nádherné přízemní atriové domy se zasklenými verandami, bazénky, zahradami září barvami, novotou a čistotou. Mnohé jsou již obydlené, další se dostavují a nebo čekají na své nové majitele. Palmami osázená King David je hlavní ulicí nového netradičně řešeného sídliště poschoďových domů. Co mne ale zaujalo nejvíc, byly nápisy nad početnými obchody, restauracemi, videopůjčovnami. Všechny byly výraznými barvami či velikostmi vyvedené pouze v azbuce. A ruština tu zněla nejen z halasného křiku dětí, ale z útržků hovorů starších lidí, které jsem zaslechl. Nově postavené sídliště je totiž jedním z mnoha dnes vyrůstajících po celé zemi, stavěné pro repatrianty z bývalého Sovětského svazu a dnes z Ruska. Přistěhovalcům se určitě o takovém bydlení ani nezdálo v porovnání s realitou, jakou měli doma v Rusku. Proto jsem se ani nedivil, když na vývěsních plochách a betonových zdích stále ještě visely předvolební už ale značně potrhané bilboardy s velkou Barakovou fotkou a nápisy v azbuce: „Volte svoji budoucnost, volte Baraka ! Svaz repatriantů Střední Asie, Arménie a Gruzie.

Prošel jsem celým městem a konečně na poslední křižovatce se objevila směrovka Old City Caesarea. Pěkná asfaltová silnice se zakrojila do písečných dun postupně porostlých hustými pichlavými křovinami, pistáciemi, borovicemi, thújemi a občas i blahovičníky. Z rozpálené silnice sálalo teplo. Ještě že podél silnice se táhl pruh sytě zeleného trávníku, který byl intensivně zalévaný podzemním systémem hadiček důmyslného zavlažovacího zařízení. Občas jsem se nechal pořádně postříkat chladivou vodou. Vodou z Galilejského jezera, jak jinak.

Vzduch byl prosycený nejen pryskyřičnou, eukalyptovou, levandulovou i šalvějovou vůní a vůní dalších aromatických rostlin typických pro středomořské pobřežní porosty. Minul jsem plantáž velkých vzrostlých banánovníků s dozrávajícími plody. Nebyla oplocená, neodolal jsem a osvěžil se malým, zralým banánem. Po několika stech metrech je cíl mé cesty. Park se vzrostlými eukalypty, lavičkami a volně poházenými torzy sloupů a různých architektonických artefaktů tvořil část parkoviště pro osobní auta. Za parkem na sluneční výhni v písečných dunách rostou desítky velkých Agave americana s několikametrovými čerstvými i starými stvoly nesoucí ojedinělá květenství. Mexické agáve jsou prorostlá snad dvoumetrovými trsy afrických aloí a mohutnými trsy Opuntia ficus – indica. V pozadí exotických rostlin ční kamenné hradby Caesareie. Mohutné kamenné zdi orámované kaktusy a ostatními sukulenty připomínaly spíše nějakou stavbu v Mexiku nežli antické město u Středozemního moře.

Před vstupem do archeologického areálu se na nízké kamenné zídce líně povalovalo několik koček. Slunce pálilo do jejich kožíšků, ale kočkám to vůbec nevadilo. Všude byl klid, ticho, žádný turista. Prostě dopolední idylka. U vchodu stálo několik panelů se základními informacemi, plánky a cenami vstupného v několika jazycích.

Tmavovlasá dívka sedící za okénkem pokladny právě svačila. V rohu se o stěnu nedbale opírala automatická puška s vojenskou brašnou a přilbou. Zprvu jsem si nebyl jistý, zda je to vojačka či pokladní. Asi obojí.

Šalom. Dnes jste teprve desátý návštěvník, nepočítám li několik desítek archeologů, kteří tam pracují. Budete moci v klidu vychutnat všechny vykopávky a nálezy. Lístek stojí 18 šekelů a můžete fotografovat a být tam jak chcete dlouho. Nemusíte spěchat, zavíráme až navečer. V restauraci se můžete občerstvit a kousek od ní se i vykoupat v moři. Pokud by jste chtěl odborného průvodce, stačí říct. Smím se zeptat,odkud jste?“ vychrlila na mne spoustu informací, jakmile jsem se přiblížil k otevřenému okénku. Viditelně si chtěla povídat a ukrátit tak dlouhý letní den, který měla před sebou.

Prošel jsem mezi masivními křižáckými hradbami údajně postavenými podle vzoru nejpevnějších hradeb tehdejšího křesťanského světa stojící v Konstantinopolu a bránou s gotickou klenbou. Pod ní mne ovanul příjemný chlad i stín Stojím v bráně a přede mnou se rozprostírají nekonečné hromady kamení, cihel, zdí, základů, sloupů či jejich zbytků, nádherných hlavic, ale i torsa desítek soch, místností a různých zřícených staveb. Je to největší archeologický areál v celé zemi. Vykopávky začaly někdy v roce 1950 – 60. Postupně tak byly odkryty úžasné pozůstatky z doby římské, byzantské a křižácké.

Král Herodes Veliký nechal vystavit Caesareu jako římské město, které podle historiků mělo mít správní úřady, stát se administrativním centrem a protipólem k židovskému Jeruzalému. Vybudoval je v létech 22 až 9 př.n.l. na místě starého fénického přístavu nazývaném Stratonská věž a pojmenoval je podle svého ochránce, císaře Caesara Augusta. Umělý přístav nazvaný Sebastos,, což je řecký ekvivalent latinského Augustus, byl velkolepý, stejně jako celé město. Město mělo divadlo, amfiteátr, velké tržiště a ulice, protínající se v pravém úhlu s dokonalou kanalizací, impozantní chrámy, akvadukt, skladiště a obytné budovy. Po Herodově smrti se ve městě usadil správce Judeje. Při vykopávkách se našly kamenné rytiny které dokládají, že jedním ze správců byl i Pilát Pontský, muž který odsoudil Ježíše k ukřižování. Ve městě vždy převládalo židovské obyvatelstvo, ale v roce 66 n.l. při prvním židovském povstání proti Římu bylo téměř vyvražděno.

Později se tam Židé opět vrátili a založili slavnou rabínskou akademii. Dějinné události se řítily jedna za druhou a každá zanechala ve městě nějakou větší či menší stopu. Ve 4. století dosáhla Caesarea své největší rozlohy a kolem byly postaveny městské hradby. V roce 627 dobyla vojska byzantského císaře Herakleia, ale v roce 640 se dostala do područí Arabů. Měst začalo město chátrat, rozpadat se. Až v roce 1101 kdy město získali křižáci nabývalo opět většího významu. Právě křižácké hradby vedle byzantských, patří k velmi pozoruhodným dochovaným památkám.

Krásnou ukázkou římského stavitelství je složitý a důmyslný systém vodovodů - akvaduktů, kterými přitékala životodárná voda až z šestnáct kilometrů vzdáleného Karmelského pohoří. Toto Herodovo dílo později opravovali příslušníci římských legií. Na jednom z jeho pilířů se dochoval docela čitelný nápis: Imp.Traiano Hadriano Aug. Vexillatio Leg.X Fre.

Což znamená, že v období panování Hadriána na počátku Bar Kochbova povstání akvadukt opravovali vojáci 10. legie Fretensis. O něco východněji byl začátkem 1. století n. l. postaven ještě druhý akvadukt. Oba byly ještě později ve 4. a 6. století opraveny a sloužily až do 10 – 11. století. Potom upadala celá oblast do zapomění. Dnes tu stojí jen zbytky akvaduktu působící monumnetálně. Musela to být parádní stavba.

Na jihu areálu stojí nově rekonstruovaný amfiteátr, opět sloužící koncertům a představením pod širým nebem. Celou kouzelnou atmosféru ale narušují dva vysoké čoudící komíny elektrárny stojící nedaleko za amfiteátrem.

Areálem jsem se toulal téměř celý den. Desítky archeologů se pod černými beduínskými plachtami, které měli natažené proti slunci věnovali své práci. Někteří rekonstruovali sloupy či jiné části staveb, jiní odkrývali úžasné podlahové mozaiky. Na nejvyšším místě je přístřešek s přehlednou plastickou mapou. Odtud je možné přehlédnout vše, co zbylo z proslulého města. A je toho opravdu hodně.

Slavná Přímořská Caesarea na středomořském pobřeží Izraele


Slavná Přímořská Caesarea na středomořském pobřeží Izraele
©lapák © 2005