Úvod
- Hlavní stránka

Prosiměřice
- Historie a zajímavosti
- Publikace o Prosiměřicích
- Prosiměřicko na mapě

Vlastivědné zajímavosti
- Znojemsko
- Regionální WWW
- Osobnosti regionu
- Prosiměřické okolí
- Architektonické památky
- Příroda v okolí Prosiměřic

Cestopisy
- Novinky
- Nabídka cestopisů

Evropa
- Albánie
- Gruzie
- Chorvatsko
- Makedonie
- Portugalsko
- Řecko
- ©panělsko

Asie
- Izrael
- Mongolsko
- Uzbekistán
- Vietnam

Afrika
- Egypt


Počítadlo návątěv
pocitadlo
 

Přírodní rezervace Nahal David v oáze Ein Gedi


Haló, pánové, nechcete se svézt? Mám právě tři místa volná a jedu do Ein Gedi“ hlasitě na nás volal nejprve hebrejsky, potom lámanou angličtinou řidič šerutu, speciálního taxíku pro deset lidí a živě při tom gestikuloval. Aleš, Poly a já jsme odpočívali na zasklené klimatizované terase pod lanovkou vedoucí na Masadu. Před malou chvílí jsme se pěšky vrátili z prohlídky Masady a morálně i fyzicky se připravovali na pětikilometrovou cestu pouští na křižovatku hlavní silnice do Ein Gedi, kde jezdí pravidelně z Eilatu autobus.

To se nedá odmítnout, jedeme“, řekl jsem a vyskočili jsme jako jeden muž.

Kamazola – za kolik? " Realisticky zareagoval Aleš po zkušenostech z půlnočního taxíku a byl připraven opět na hebrejský smlouvací rituál.

Třicet pět šekelů“ odvětil řidič a mávl rukou „ pojďte, jedeme!

Kdepak, to je moc, deset “ , rutině spustil Aleš , „ sedíme v klimatizované terase, je nám dobře, počkáme si na autobus anebo půjdeme pěšky“, s úsměvem pokračoval a nadhodil si batoh na záda.

Dvacet pět“, stejně pohodově kontroval řidič. Chvíli spolu povídali, mávali rukama, mlčeli, přemýšleli, smáli se, opět zrychleně mluvili, nakonec se začali plácat po zádech. Byl to opět smlouvací koncert, který jsem už poněkolikáté pozoroval u Aleše. Viditelně jej baví a je v něm mistr. Začíná se mi to líbit i když našinci to jde dost na nervy.

Najednou se Aleš otočil k nám :“Nastupte si, jedeme za 15 šekelů. Chtěl jsem to dotáhnout na mých deset, ale je fakt dobrej, to se musí ocenit!

Naložili jsme krosny i sebe do plného, příjemně podchlazeného šerutu a ujížděli ke břehům Mrtvého moře zpět do Ein Gedi, kde jsem se předevčírem poprvé seznámil s „mrtvou vodou“ V plastikových lahvích v obalech jsme měli každý zásobu studené „živé vody“, nezbytný doplněk cestování po Izraeli. Vysoké noční a denní teploty a sálající slunce mohou cestovatele dehydratovat dřív nežli se naděje.

Ein Gedi nebo také En Gedi či Ejn Gedi – Kozí pramen , je stará biblická oáza ležící v jižní části Judské pouště na břehu Mrtvého moře. Na místě oázy v roce 1958 z původně vojenského tábora byl vybudován dnes velmi prosperující kibuc, pěstující datle, banánovníky, pomerančovníky a další subtropické ovoce. V kibucu je možné ubytování ale také koupání v bazénu či léčení v teplých sirných pramenech. Obdivovatelé kaktusů s překvapením mohou shlédnout záhon v parku osázený velkými rostlinami v desítce druhů.

V nepřístupných jeskyních a roklích v blízkých vápencových pouštních horách se v biblických dobách skrýval David před hněvem krále Saula. Později zde došlo i k jejich vzájemnému usmíření. Oáza je napájena jediným sladkovodním zdrojem celé oblasti – Davidovým potokem ( Nahal David ) a potokem Arugot ( Nahal Arugot ). Pro přírodní jedinečnost a unikátnost oázy v absolutně vyprahlých mrtvých horách Judské pouště patří prameny a hluboké , rozeklané kaňony potoků k nejvýznamnějším rezervacím Izraele. Je zanesena i do Světového seznamu chráněných území OSN.

Šerut nám zastavil u vchodu do rezervace. Opět nás ohromilo více jak čtyřicetistupňové vedro při výstupu z pojízdné chladničky. Vlevo od vchodu je malý bufet s několika stolky. Kupujeme si vychlazení dánské pivo v plechovce. Kluci vytahují miniaturní plynový vařič a během několika minut se line vůně gulášoví polévky po okolí. Kdepak, ochutnat nedáme nikomu, není to košér!

Do přírodní rezervace „En Gedi Reserve“, která byla zřízena v roce 1971 na rozloze 1 400 ha, vstupujeme bránou u srubu, kde je možné získat prospekty, mapy a další nezbytné informace. Po zaplacení vstupného jsme za branou rezervace. Nejprve procházíme stezkou mezi palmami, později nízkými trnitými keři a stromy. Stezka kopíruje vyschlé řečiště, které se ostře a hluboce zařezává do vyprahlých žlutobílých hor. Mezi balvany a stěnami kaňonu se zvyšuje teplota a potřeba neustálé pití. Ne nadarmo u vchodu připomínají strážci rezervace, zda jsou návštěvníci vybaveni pitnou vodou. V rezervaci je síť značených stezek, jež jsou zakreslené i v orientačním plánku i v mapkách. Náročnost se ovšem různí a některé treky jsou značně obtížné a na jejich zdolání je potřeba celý den. Je zde plno jeskyní, vodopádů a jezírek, i když nad kaňonem po obou stranách je poušť, bez stopy zeleně. Je to malý zázrak – nakonec jsme v biblické zemi!

Zeleň se nachází pouze podél vody a u vodopádů, kde vytváří až dojem tropické džungle. Mnohametrové závěsy kapraďorostů a mechů tvoří zelené stěny v mlžné tříšti padajících vod Davidova vodopádu. Rezervací probíhá severní hranice rozšíření tropických a subtropických dřevin společně s pouštní květenou mediterrání oblasti. Vyskytují se zde tzv. egyptské oříšky ( Moringa peregrina), podél jezírek jsou husté porosty papyru a bambusu. Plno ptáků krouží neustále nad kaňonem či poletují kolem houštin a oživují celý kaňon. Vyskytují se zde četní dravci včetně orlů, supů. Ornitolog si zde přijde určitě na své.

Aleš vyfotografoval skupinu kozorožců núbijských, jak vystupovali po kamenné suti nad kaňonem a několik damanů kapských. Ti nám přebíhali přes stezku a schovávali se mezi velké bílé balvany, jakoby si s námi hráli. Velmi milá zvířátka. Já se věnoval fotografování rostlin a celkových pohledů. Podle prospektů se tu vyskytuje i hyena a leopardi! Cítili jsme se tu jako v obrovském tropickém skleníku. A ne v malé oáze uprostřed pouště na dně nejhlubší propadliny světa.

Asi po dvouhodinové prohlídce jsme se rozhodli, že vyjdeme po prudce odbočující stezce vzhůru na hranu kaňonu. Výstup byl stále namáhavější vzhledem k velmi vysoké teplotě a sálajícím, rozpáleným skalám. Místy ve skále podél stezky široké tak právě na šířku nohy byly příchytné řetězy a ocelová lana. Když jsem se chtěl přidržet, spálil jsem se! Chvílemi se o stezce nedalo ani hovořit, jen jsme tušili, či instinktivně dávali nohy do výstupků a chytů, jinde zase jsme přecházeli suťové kužele, někde byly vytesané schody.

Byli jsme absolutně propocení a co hůře, docházela nám voda. Stín nebyl nikde a ani naděje nějakého ochlazení. Najednou vysoko nad námi mezi dvěma skalami byl vidět skalní oblouk. Tam, v úzkém asi metrovém stínu jsme si sedli a studovali mapku dalšího postupu současně s hodinkami, které neúprosně ukazovali půl čtvrté. Ani průvan, který tu přece jenom trochu byl, nás neochladil. Teploměrem jsem naměřil 52oC ! Protože čas neúprosně ukrajoval odpoledne , vody jsme měli málo, nakonec jsme dospěli k rozhodnutí se vrátit. Naposledy jsme se rozhlédli: nádherná temná hladina Mrtvého moře vlevo, vpravo za námi jen hory a poušť. Pod námi jako z letadla jsme viděli oázu a plantáže kibucu Ein Gedi.

Pohoří Moab na jordánské straně Mrtvého moře tvořilo červenohnědou kulisu. Tam někde je proslulá nabatejská Petra. Sestup dolů do kaňonu nebyl o mnoho jednodušší, spíš horší.

Dole jsme se vrhli do mělkého asi třímetrového okrouhlého jezírka obrostlého bambusovou houštinou a jak jsme byli oblečení, tak jsme si do něj lehli. Skutečně osvěžující a kupodivu chladivá voda byla úžasným umocněním pocitů, které jsme měli z návštěvy této rezervace. Leželi jsme na zádech v jezírku pozorovali okolní vyprahlé hrany kaňonu a modrou oblohu nad námi.

©lapák © 2005