Úvod
- Hlavní stránka

Prosiměřice
- Historie a zajímavosti
- Publikace o Prosiměřicích
- Prosiměřicko na mapě

Vlastivědné zajímavosti
- Znojemsko
- Regionální WWW
- Osobnosti regionu
- Prosiměřické okolí
- Architektonické památky
- Příroda v okolí Prosiměřic

Cestopisy
- Novinky
- Nabídka cestopisů

Evropa
- Albánie
- Gruzie
- Chorvatsko
- Makedonie
- Portugalsko
- Řecko
- ©panělsko

Asie
- Izrael
- Mongolsko
- Uzbekistán
- Vietnam

Afrika
- Egypt


Počítadlo návątěv
pocitadlo
 

Prolog


Jednotvárný hukot Boeingu 737 uspává mého souseda, starého vousatého pána s jarmulkou na hlavě . I když jsem unavený po probdělé noci, spát se mi nechce. Jako film běží před mýma očima poslední hektické dny a hodiny před odletem do Tel Avivu.

Tati, ten foťák fakt potřebuji. Můj Nikon se zasekl a nejde opravit. Pošli ho poštou nebo po někom, kdo poletí do Izraele. Nebo víš co, dovez ho sám. Bude to nejlepší. Čekám tě ve čtvrtek příští týden v 9,00 hodin u „šuka karmel markit“ v Tel Avivu. Zeptej se šoféra v autobuse. On ti řekne, kde máš vystoupit. Ahoj!

Aleš zavěsil.

Nejprve jsem jeho bláznivý návrh zavrhl. Ale ne nadlouho. Po chvíli jsem si začal pohrávat s myšlenkou cesty do jedné z dlouho vysněných oblastí a červíček začal hryzat v mé neposedné cestovatelské dušičce. Potom už to šlo ráz na ráz.

Pár dalších telefonátů do Tel Avivu a do Prahy, rezervace letenky, sbalení několika nezbytností, fotoaparáty s filmy, cesta na Ruzyňské letiště, hodiny čekání v odbavovací hale, přísná, leč rychlá kontrola před vstupem do letadla.

A let Boeingem 737 ČSA do Tel Avivu. Sen se stal skutečností.

Přípitek becherovkou


Letadlo je plně obsazené vracejícími se turisty z Izraele. Všichni jsou nějak rozjařeni, upovídaní, rozesmátí a hluční. Muži s jarmulkami na hlavě s pejzy a copánky , někteří s černými klobouky. Usmál jsem se při vzpomínce letu do Vietnamu, kdy letadlo bylo plné Vietnamců v klasických mysliveckých kloboucích. Letušky všem donesly modrobílé krabice s „košér“ jídlem, což obnášelo různé druhy sušenek a oplatků. Ale k mému překvapení, všichni docela spontánně popíjeli různé alkoholické nápoje, že je letušky nestačily ani nosit. Jen asi deset či dvanáct cestujících dostalo podnosy se šunkou a dalšími dobrotami, jaké dovedou připravit na palubách našich letadel.

Starý pán sedící vedle mne v letadle se probudil, usmál se. Letušky začaly právě roznášet občerstvení. Požádal o sklenici džusu a o becherovku.

Otočil se ke mně: „Chcete také?“ a ani moc nečekal na můj souhlas a už podával malou skleničku. A tak jsme se představili , připili na zdraví a na dny přede mnou.

Vracel se z několika denní návštěvy Prahy s tak velkým nadšením, až mne to překvapilo. A to prý byl v Praze za posledních pár let již potřetí.

Praha, milý pane, je překrásné město. Tam vždycky pookřeji, získám duševní sílu a pohodu. Určitě se tam vrátím“.

Bella Rath


Letím do země o které jsem mnoho četl, slyšel a v neposlední řadě stále častěji ji toužil navštívit. Vzpomněl jsem si na paní Bellu z Haify, se kterou jsem si několik let dopisoval. Až do doby kdy po Ruské okupaci Československa v roce 1968 ustal veškerý diplomatický,kulturní společenský, hospodářský a bohužel i můj písemný styk naší země s Izraelem. Pošta mé dopisy prostě vracela zpět. A mnohdy ani to ne.

Bella, jako mladá dívka přežila útrapy koncentračního tábora, se s příbuznými přistěhovala do tehdejší Palestiny v roce 1947 a zažila veškerá úskalí i naděje zrodu nového židovského státu Izraele. Budování osad, kibuců, ale i početných válek, strádání a utrpení. Často ve svých dopisech vyjadřovala velkou touhu po míru a klidu. Jako majitelka kosmetického salonu v Haifě si nežila špatně. V Evropě vystudovala historii a etnografii, ovládala šest jazyků. Měla ráda mladé lidi a proto udržovala bohatou korespondenci s několika desítkami přátel po celém světě. Měl jsem to štěstí být jedním z nich. Nikdy jsem se s ní nesešel, nikdy jsem jí neviděl. Byla to velmi vzdělaní dáma. Bohužel, před několika léty zemřela.

Zůstalo mně po ní jen několik desítek dopisů, pečlivým rukopisem psaných na tenkých růžových či žlutých listech, uložených ve sloze se jménem Bella Rath – Haifa.

Welcome to Israel


Začalo se rozednívat. Okénkem jsem pod sebou spatřil tisíce a tisíce světel blížícího velkoměsta Tel Avivu.

Připoutejte se prosím, budeme přistávat. Na letišti Ben Guriona je teplota 26oC, bezvětří.

Letadlo klesalo a pod námi se míhaly řetězy světel automobilů po silnicích pulsujícího tepu. Letadlo dosedlo na runway. Přistáli jsme na letišti Ben Guriona v Lodu nedaleko Tel Avivu.

Přistavený autobus nás odvezl asi sto metrů před vstupní halu, kde zářil nade dveřmi obrovský nápis: Welcome to Israel – Vítejte v Izraeli.

Díky za příjemné povídání v letadle. Doufám, že se vám bude v Izraeli líbit tak, jako mně u vás. Nashledanou„ rozloučil se starý pán, ukázal na skleněnou budku před níž nikdo nestál: „Běžte tam, vy nemáte izraelský pas, vás odbaví ta slečna“.

Odbavený jsem byl kupodivu během pěti minut a dokonce i pověstné otázky izraelské bezpečnostní služby byly velmi stručné. Prošel jsem letištními halami před budovu. Slunce vycházelo nad nedalekým Tel Avivem a svými paprsky zalévalo celou krajinu. Venku před letištními halami rozkvetlé ibišky a velké palmy, teplo a obrovský ruch přijíždějících taxíků a autobusů. Teď jen najít ten správný. První část cesty je úspěšně za mnou.

©lapák © 2005